. na Blog.cz

Exotická divoženka

Sharon Kihara

Hledáš víc, než máš. Nevíš, co je sen a co realita. Co k tobě patří a co se tu jenom náhodně namanulo. Strhneš tapety a zjistíš, že zdi jsou ze zlata. Domek z pohádky.

Když zafouká, na hlavu ti napadají ořechy. Otočíš si, ale všechno co jsi slyšela je pryč. Říkají, ať se díváš dopředu, tam kde všechno čeká na objevení.

Vysušit slzní kanálky.

všechny přetrhané nitky smotám do klubíčka. schovám do kufříku a uvážu na mašličku. vybírat vstupné. stát rovně, zatáhnou břicho. jak to mohlo dojít sem?

dala jsem zelenou?

zatáhla jsem za šňůrky?

nevidím sebe.

nevidím strach, nadšení, zlost, slzy, smutek ani radost. Apatie. Ignorace sebe sama?

Svoje sny jsem vylila z kalíšku svýho srdce někde po cestě. ale možná jsem je prostě zahrabala hodně hluboko.

Jakoby zatáčky, křižovatky byly na každém kroku. Sedím, ruce složené v klíně. Tiše se dívám na podlahu, jako myška, aby mě nikdo neslyšel. Ale rozhodnutí visí všude. Neděláš nic a zároveň měníš svět. Občas je neuvěřitelné tu být, jenom si tak dýchat, jíst nektarinku a nepřestat žasnout. Nic nepřijde, protože všechno přišlo. A nic neodejde, protože není lepší místo. Tady a teď. Bez důvodu, jen tak, pro čistou krásu.

Ještě po dvou měsících mě někteří hnedka nepoznají. Chvíli koukají, díví se přoč zdravím. Kde se co stalo? Prsa jsem měla vždycky.

Vejdu, a ať už je to kamkoli, rozlídnu se. Hledám další dveře, které mi cesta poskytne. Křičím, aniž bych vydala hlásku. Směju se a rty se mi nepohnou. Dost často se stane, že uvnitř pláču, ale obličej nic neprozradí. Protože nikdy nevíš, kde můžeš co udělat. Jak to pochopí oni, jak to pochopíš ty. A hlavně, jak to pochopím já.

Trny v rukách, který vyndávám a střídavě i sama zabodávám. Hlavně se přesouvat z místa na místo, ať už doslovně nebo ne.

"Nemůžu to udělat," řekl jí.

Podíval se vzhůru. Alice potichu plakala. Oči měla zavřené, tiskla víčka v bolestné grimase.

"Ale já už to (tetování) nechci víckrát vidět," fňukala.

Bylo mu jasné, že ji opustila odvaha, a pocítil úlevu. Vstal a uvažoval, jestli by odtamtud neměl odejít.

Alice setřela rudou kapku krve, která jí stékala po břiše. Zapnula si poklopec džín a Mattia zatím hledat, co povzbudivého by řekl.

"Zvykneš si na to. Nakonec to ani neuvidíš," poznamenal.

"Ale jak? Budu to tam mít pořád na očích."

"No právě," řekl Mattia. "Právě proto už to nakonec ani neuvidíš."

Mattia si pomyslel, že na tom mít jeho hlavu není nic pěkného. Že by si ji s radostí odšrouboval a nahradil nějakou jinou, nebo třeba i krabicí od sušenek, jen když bude prázdná a lehká. Otevřel pusu a chtěl mu odpovědět, že připadat si výjmečný je ta nejhorší klec, kterou si člověk může postavit, ale pak neřekl nic.

Ironie všech ironií.

Sklenice, plná, div nepřetéká. Nektar. Opatrně, velmi opatrně jí klademe na stůl, tak aby neunikla ani kapička. Hrdostí dmoucí se otočíme a v moment, kdy se nedíváme, sklenice vždy padá na podlahu.